Za patnáct let bude v Česku téměř dvakrát tolik lidí nad osmdesát let než dnes. Postavit pro ně stovky nových domovů pro seniory se nestihne a většina z nich tam ostatně ani nechce. Chtějí zůstat doma, mezi svými věcmi, sousedy a vzpomínkami. Budoucnost péče o rodiče a prarodiče proto podle společnosti GrapeCare leží v domácnostech. Pomoci s ní mají i pečovatelé z Filipín, kteří jsou v Německu, Rakousku nebo Itálii běžnou součástí rodinného života. První z nich dorazí do Česka na konci letošního roku.

Kdo má doma babičku nebo dědečka nad osmdesát, ví, o čem je řeč. Ještě před pár lety zvládali všechno sami, dnes potřebují pomoc s nákupem, s koupelí, s léky. A takových babiček a dědečků rychle přibývá. Na začátku roku 2023 žilo v Česku 466 tisíc lidí starších osmdesáti let, podle projekce Českého statistického úřadu jich v roce 2041 bude 871 tisíc. Silné poválečné ročníky stárnou a zároveň se dožíváme stále vyššího věku. V roce 2040 se budou ženy v průměru dožívat téměř 86 let a muži více než 80 let.

Právě po osmdesátce se péče stává každodenní záležitostí. Mezi lidmi ve věku 85 až 94 let pobírá příspěvek na péči už téměř každý druhý a po pětadevadesátce čtyři z pěti. Za těmito čísly jsou konkrétní rodiny, které řeší, jak skloubit práci, vlastní děti a starost o rodiče, kteří už to sami nezvládnou.

„Během několika let tu bude 800 tisíc lidí nad osmdesát let, kteří budou potřebovat péči. Doma nebo v domově pro seniory. Není to otázka příštího desetiletí, ale příštích pár let. Musíme se rozhodnout, jak to zvládneme, a hlavně jak to zvládneme tak, aby se lidé ve stáří cítili důstojně, a ne odloženě,“ říká Jana Míčková Sladká, zakladatelka společnosti GrapeCare.

Šest set nových domovů? To se nestihne

Dnes je v ČR necelá tisícovka domovů pro seniory a domovů se zvláštním režimem, dohromady mají zhruba 62 tisíc lůžek. Už teď na místo v nich čeká přes 70 tisíc žádostí. Kdyby chtěl stát jen udržet dnešní poměr lůžek k počtu seniorů, musel by do roku 2040 postavit zhruba 600 nových domovů za přibližně 80 miliard korun. A i kdyby na to peníze našel, chyběli by lidé, kteří by v nich pracovali. V sociálních službách schází pracovníci už dnes.

S podobnými čísly počítá i Ministerstvo práce a sociálních věcí nebo Asociace poskytovatelů sociálních služeb. Všechny propočty se shodují v jednom. Cesta přes stavbu nových budov je pomalá, drahá a sama o sobě nestačí.

„Překážkou nejsou jen peníze a stavební kapacity, ale hlavně lidé. Nová lůžka by si vyžádala desítky tisíc dalších pečovatelů a pečovatelek. Proto všechno směřuje k tomu, že se bude posilovat péče doma. Ta nepotřebuje nové budovy, potřebuje jen lidi, kteří ji budou dělat. A to je rychlejší, levnější a pro seniory i lidštější cesta,“ vysvětluje Jana Míčková Sladká.

Většina seniorů stejně zůstává doma

Možná to překvapí, ale v domovech pro seniory žijí jen asi dvě a půl procenta lidí starších 65 let. Drtivá většina zůstává ve svém bytě nebo domku a stará se o ně rodina, případně terénní pečovatelská služba, která za nimi dojíždí. Dnes takto pomáhá zhruba 34 tisíc pečovatelek a pečovatelů. Během příštích deseti let jich bude podle propočtů potřeba až dvakrát tolik.

„Pro rodiny i pro stát je domácí péče výrazně levnější než pobyt v domově. Ale nejde jen o peníze. Doma má člověk svoji postel, svůj hrnek, výhled z okna a sousedy, které zná třicet let. To se do žádného zařízení přestěhovat nedá,“ říká Jana Míčková Sladká.

První pečovatelé z Filipín dorazí na konci roku

V Německu, Rakousku, Švýcarsku nebo Itálii jsou filipínské pečovatelky a pečovatelé samozřejmou součástí života mnoha rodin. Do Česka přijede první skupina ke konci letošního roku. Právě teď procházejí lékařskými prohlídkami, vyřizují si víza a učí se česky. Nastoupí v pražském zařízení, kde je domov pro seniory, zdravotnické středisko s nepřetržitou péčí i oddělení pro lidi s Alzheimerovou chorobou.

„Jsou to většinou mladí lidé kolem pětatřiceti, hodně z nich jsou muži, mají vysokou školu a výbornou angličtinu. Češtinu se učí v naší aplikaci ještě před odletem a pokračují v ní i po příjezdu. Začínají jako pomocná síla po boku sester a pečovatelek, samostatně mohou pracovat až po uznání kvalifikace a složení zkoušek. Učí se rychle, i jazyky. A generace, která bude péči potřebovat za dvacet let, už anglicky mluví. V Německu ani v Itálii filipínské pečovatelky místní jazyk často neumějí, a přesto to funguje. Jazyk je překážka na přechodnou dobu, ne napořád,“ popisuje J. Míčková Sladká.

Pečovatelka neřeší jen jídlo a hygienu. Léčí i samotu

Vedle chybějících rukou trápí seniory doma ještě něco, o čem se mluví jako o epidemii samoty. Děti bydlí v jiném městě, přátelé postupně odcházejí a dny jsou dlouhé a tiché. Samota se podepisuje na duši i na těle. Pečovatelka, která přijde každý den, tak není jen pomocnicí v domácnosti. Je to někdo, na koho se člověk těší.

„Do jedné domácnosti jsme dali filipínskou pečovatelku ke dvěma seniorům, kteří byli úplně apatičtí. Začala k nim chodit každý den. Po čase mi volala jejich dcera, že se u nich dějí zázraky. Rodiče se začali hýbat, začali se učit anglicky, a hlavně měli každý den společnost. Vyřešila jim samotu a s ní i duševní a fyzické zdraví,“ vypráví Jana Míčková Sladká.

„Naše zkušenost z domácností je jednoznačná. Šlo o každodenní pomoc, povídání, zábavu i společné jídlo. Senioři byli po čase mnohem vitálnější a spokojenější, protože jsme s péčí vyřešili i jejich samotu. Filipínští pečovatelé jsou nesmírně empatičtí, trpěliví a vstřícní a práci dělají s úsměvem. I úsměv léčí,“ dodává.