Pro mnoho lidí se snaha dostat k odbornému vyšetření mění ve frustrující maraton. Na vyšetření se čeká měsíce, ordinace nestíhají, lidé dojíždějí i desítky kilometrů, péči odkládají – a nakonec končí tam, kam vůbec neměli mířit: na pohotovosti nebo v nemocnicích. Specializovaná ambulantní péče v Česku přestává zvládat nápor pacientů a její kolaps už má přímé dopady na zdraví obyvatel. Podle červencového průzkumu Sdružení ambulantních specialistů ČR a agentury Ipsos[1] až 85 % lidí uvedlo, že právě kvůli nedostupnosti ambulantního specialisty museli vyhledat akutní pomoc. Alarmující je i fakt, že téměř 58 % lidí si muselo vyhledat jiného ambulantního specialistu mimo své bydliště.
Výsledky průzkumu z letošního července mezi 2 100 respondenty výmluvně potvrzují to, co odborníci varovně opakují už roky: získat potřebné vyšetření je pro mnoho Čechů stále složitější a na termín u specialisty se často čeká i několik měsíců. Nejvíce se potýkají s nedostupností v oborech neurologie a ortopedie – zatímco v Praze má problém sehnat termín u ortopeda až 28 % respondentů, ve zbytku republiky je nejsložitější dostat se k neurologovi.
„Dlouhé čekací lhůty nejsou jen organizační komplikací. Představují reálné zdravotní riziko pro pacienta a znamenají nadměrnou zátěž pro zbytek systému. Jen 18 procent pacientů čeká na vyšetření u ambulantních specialistů kratší dobu než čtyři týdny. Téměř polovina z nich si musí počkat jeden až tři měsíce a 30 procent z nich dokonce déle než tři měsíce,“ ojasňuje problém MUDr. Zorjan Jojko, předseda Sdružení ambulantních specialistů, a dodává: „Rovněž data od samotných ambulantních specialistů z naší interní ankety z minulého roku potvrzují, že například k alergologovi se nový pacient dostane za méně než dva týdny pouze ve dvou procentech případů. U dětské psychiatrie je to dokonce nula procent, u logopedie nebo kardiologie šest procent. V některých oborech je tak dostupnost péče fakticky jen iluzí. Největším kapacitním problémům čelí Liberecký kraj, kde 56 procent respondentů uvedlo, že pociťuje nedostatek specialistů.“
Padesátikilometrová cesta za vyšetřením není výjimkou
Ani geografická dostupnost péče neodpovídá realitě potřeb pacientů. Přes 56 % lidí uvedlo, že museli specialistu navštívit mimo své bydliště, a to i ve vzdálenostech několik desítek kilometrů. V Ústeckém, Jihočeském a Karlovarském kraji je dostupnost specialistů dokonce natolik kritická, že lidé akceptují i delší cestu – zhruba 20 % respondentů je ochotných cestovat za lékařem i více než 50 kilometrů. Řešení zdravotních potíží se tak často mění v logistickou výzvu a dojíždění za lékařem se tak stává běžnou součástí života, ačkoli zdravotní péče by měla být dostupná bez zbytečné časové a finanční zátěže.
Léčba se odkládá, stav se mezitím zhoršuje
Dopady špatné dostupnosti se však netýkají jen několika málo oborů nebo regionů – zdravotní následky pociťují tisíce lidí napříč republikou. Téměř třetina dotázaných uvedla, že se jim v důsledku nedostupnosti specializované ambulantní péče zhoršil zdravotní stav. Dalších 26 % přiznalo, že když nemají šanci se k lékaři dostat, svůj problém raději vůbec neřeší. Mnozí pak volí cestu nejmenšího odporu – rovnou míří do nemocnice nebo na pohotovost. Celkem 98,7 % respondentů potvrdilo, že kvůli chybějícím termínům muselo jednou nebo víckrát vyhledat akutní pomoc právě tam. Pouze 13,5 % dotázaných uvedlo, že si raději našli specialistu, který nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou. „Pacienti tak často končí na urgentních příjmech jen proto, že včas nesehnali termín u specialisty. Nemocnice tak vlastně se zpožděním zachraňují, co nestihla specializovaná ambulantní péče, což je zbytečně drahé, riskantní a dál to přetěžuje systém. Všechno, co jde řešit ambulantně, má být skutečně včas řešeno ambulantně,“ říká doktor Jojko.
Na péči u ambulantních specialistů si pacienti cení:
zná můj zdravotní stav a medikaci – 71,6 %
jsem u ně dlouhodobě léčený – 48,8 %
osobnější, individuální přístup – 37,8 %
stará se o mě jeden lékař, nestřídají se – 37,7 %
nemám rád nemocniční prostředí – 13,9 %
léčí celou rodinu – 9,7 %
Zkostnatělý systém a promarněná energie mladých lékařů
Přitom právě ambulantní segment by měl být první obrannou linií zdravotního systému – rychlý, přesný, dostupný. Místo toho je však dlouhodobě podfinancovaný, personálně oslabený a bez strategického směrování. Mladí lékaři do něj nemíří, protože chybí motivace, přehledný úhradový systém i stabilní podmínky. Ordinace vznikají živelně, a i zkušení poskytovatelé dnes často narážejí na administrativní překážky. „Ambulantní péče zůstává v roce 2025 slepým místem zdravotní politiky. Žádná kosmetická úprava systému nebo přesun peněz z jedné kapsy do druhé nic nevyřeší. Česká republika potřebuje funkční a dlouhodobě udržitelný model, který postaví pacienta – a s ním i mladé lékaře – do středu celé péče,“ uzavírá MUDr. Zorjan Jojko.
[1] Sběr dat byl realizován prostřednictvím aplikace Instant Research agentury Ipsos
