Česká republika zůstává zemí s relativně nízkým počtem lidí postižených infekcí HIV. Je tomu tak i přesto, že u nás byl v období 2003 až 2016 zaznamenán dlouhodobý nárůst nově zjištěných případů. Onemocnění však i nadále sužuje různé části světa. I proto si 1. prosince připomínáme Světový den boje proti AIDS.
Dle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) se jen v roce 2020 nakazilo virem HIV přibližně 1,5 milionu osob. Celkový počet HIV pozitivních osob pak WHO odhaduje na necelých 38 milionů. Přestože moderní medicína nabízí v léčbě HIV mnohá účinná řešení a pacienti mohou při včasné detekci viru prožít dlouhý a kvalitní život, počet úmrtí v souvislosti s HIV přesáhl v roce 2020 celosvětově opět hranici 650 tisíc.
Celkový počet nakažených lidí v tuzemsku letos překročil 4000 případů (pozn. kumulativní počet HIV diagnostikovaných pacientů zaznamenaných za období sledování od roku 1985). Od ledna do září bylo nově diagnostikováno dalších 182 pacientů a lze tedy očekávat, že během poslední čtvrtiny tohoto roku celkový počet opět přesáhne hranici 200. Za nejrizikovější skupinu jsou považováni muži mající sex s muži (MSM), kteří tvoří více než polovinu (56 %) nakažených. Virus HIV se však nevyhýbá ani heterosexuálům. Zvyšující se riziko ilustruje například model Národní referenční laboratoře Státního zdravotního ústavu, podle kterého je v Česku 500 až 600 lidí, kteří o své nákaze nevědí, přibližně 320 z nich je pak dle odhadů heterosexuální orientace. Větší šíření nákazy bylo zaznamenáno také mezi cizinci žijícími na našem území. Podíl HIV pozitivních je mezi nimi násobně vyšší než podíl HIV pozitivních Čechů, a proto představují skupinu s výrazným rizikem. Odborníci proto poukazují na důležitost znalosti svého HIV statusu pro snížení případného rizika přenosu infekce na další osoby.
Rizikem není jen HIV
Aktivní sexuální život není spojen pouze s rizikem přenosu infekce HIV. Mezi další nebezpečné sexuálně přenosné infekce se řadí také chlamydiové infekce, syfilis, nebo život ohrožující virová hepatitida (laicky známá jako žloutenka). Dle dat WHO v roce 2019 zemřelo celosvětově v důsledku virové hepatitidy 1,1 milionu osob, z čehož 96 % případů bylo zapříčiněno žloutenkou typu B (800 tis. osob) a C. Žloutenka typu B je závažná infekce jater způsobená virem hepatitidy typu B, který se šíří stykem s krví nebo jinými tělními tekutinami nakažené osoby, spermatem a poševním sekretem. Možným způsobem přenosu je proto zejména u mužů majících sex s muži rizikový sexuální styk. Virus hepatitidy typu B (HBV) je navíc až 100× nakažlivější než virus HIV. Dle dostupných dat pak počet chronických nosičů tohoto viru v populaci stoupl mezi lety 2015 a 2019 z 257 mil. na 296 mil. osob. Chronicky nemocní jsou ohroženi rozvojem jaterní cirhózy a karcinomu jater, a protože o svém onemocnění často nevědí, mohou být zdrojem nákazy pro své okolí. WHO uvádí, že pouhých 10 % osob s chronickou infekcí HBV je diagnostikováno.
Kromě přenosu žloutenky typu B a C je u skupiny MSM popsáno také zvýšené riziko sexuálního přenosu hepatitidy typu A. Žloutenka typu A je akutní infekce jater obecně známá jako nemoc špinavých rukou. Virus hepatitidy typu A se šíří tzv. fekálně-orální cestou. Z organismu je vyloučen stolicí a dál může být přenesen buď infikovanýma rukama, nebo například kontaminovanými potravinami. Avšak u mužů majících sex s muži je riziko nákazy připisováno charakteristickým sexuálním praktikám. Podle odhadů WHO se na celém světě každoročně vyskytne více než 100 milionů případů infekce hepatitidy typu A, přičemž Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) při poslední větší epidemii na území EU/EEA v letech 2016-2018 poukázalo na zvýšenou míru přenosu právě ve skupině MSM.
Nakazit se je snadné
To platí pro všechny zmíněné infekce, avšak mezi HIV a virovou hepatitidou je jeden důležitý rozdíl. Žloutence typu A a B lze již dnes předejít očkováním. V České republice bylo v roce 2001 zahájeno plošné očkování proti HBV u kojenců spolu s „catch-up“ vakcinací neočkovaných ve 12 letech. Osoby narozené po roce 1989 očkování proti žloutence typu B tedy pravděpodobně absolvovaly již v dětském věku. Naproti tomu ročníky 1989 a starší nemusí být dosud očkovány ani proti HBV, ani proti HAV. S ohledem na různé možné cesty přenosu žloutenky typu A a B, nejen rizikový sexuální styk, by toto očkování mělo patřit do základní preventivní výbavy každého jedince. U osob s infekcí HIV je pak potřeba tohoto očkování zdůrazňována odbornou společností, a to zejména s ohledem na zvýšené riziko přechodu hepatitidy B do chronicity. Mezi dostupné vakcíny patří například kombinovaná vakcína proti hepatitidě typu A a hepatitidě typu B a vakcína proti hepatitidě typu A.
