Přála si jít v tatínkových šlépějích a stát se lékařkou. Nakonec ale vystudovala přírodní vědy. I tak je celý profesní život RNDr. Soni Porubské, Ph.D., generální ředitelky společnosti Zentiva CZ & SK, s medicínou a péčí o zdraví spojený.

Přinášíme vám článek z časopisu Pharma Profit 37/2020. Je to ochutnávka originálního obsahu, který najdete každé dva měsíce v tištěném vydání. Nechodí vám časopis? Registrujte se k odběru, abyste nezmeškali ani jedno vydání. Zasílání je pro majitele a vedoucí lékáren zdarma.

Narodila se v Rimavské Sobotě, ale za své rodné město považuje Zvolen, kam se záhy přestěhovali, protože tam její otec dostal umístěnku. Když vzpomíná na dětství, zdůrazňuje, že ho měla krásné a velmi šťastné. „Měla jsem úžasné rodiče, kteří nás se sestrou zahrnovali nezměrnou láskou, jež mě nejvíc formovala, a vztahy v rodině mi daly pevný základ do života,“ říká a připojuje: „Vyrůstala jsem za socialismu, kdy nebyly takové možnosti třeba cestovat jako dnes. Rodiče ale byli velmi aktivní, takže jsme s nimi hodně sportovali, jezdili na výlety i ke kamarádům na chaty.“

Právě díky rodičům si oblíbila sport a bez něj si svůj život neumí představit. „Když jsme bydleli ve Zvolenu, kde na to byly podmínky, nějakou dobu jsem závodně lyžovala. Plavání, cyklistiku a podobně jsem provozovala a dodnes provozuji rekreačně,“ popisuje. Kromě sportování se pak na střední škole ještě nadchla pro tanec a přihlásila se do známého vysokoškolského folklorního souboru Gymnik. „Tanci jsem se věnovala po celou dobu studia na vysoké škole i pár let poté. Se souborem jsme procestovali kus světa a mám z té doby plno zážitků,“ vzpomíná.

Místo medicíny přírodní vědy

S úsměvem říká, že byla poslušné děvče a ve škole neměla s učením problémy: „V ničem jsem výrazně nevynikala, byla jsem takříkajíc všeobecně zaměřená.“ Když jí bylo 14 let, rodiče se rozhodli přestěhovat do Bratislavy, kde měl její otec nejbližší rodinu. Základní školu tedy ukončila ve slovenské metropoli, kde žije dodnes.

Opakovaně tvrdí, že je celoživotně šťastný člověk i navzdory jedné překážce. Vzhledem ke kádrovému profilu ze strany otce, jehož rodiče byli rolníci, nemohla jít studovat medicínu. „Dlouho jsem měla v hlavě, že se po maturitě přihlásím na lékařskou fakultu. Moje starší sestra se na ni ale nedostala, takže mi rodiče tehdy řekli, že také nemám šanci, tak abych si vybrala něco jiného, co by mě bavilo. V posledním ročníku gymnázia jsem se tedy rozhodla, že zkusím jít na přírodovědeckou fakultu. Připadalo mi, že obor virologie by mohl být zajímavý,“ popisuje.

Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského vystudovala právě obor virologie, v jehož rámci se specializovala na imunologii. „Konkrétně na transplantační imunologii, která byla tématem mé diplomové práce a které jsem se věnovala i v rámci doktorského studijního programu,“ říká.

Nějakou dobu to vypadalo, že by se mohla věnovat vědecké činnosti. Po ukončení studia působila půl roku na Slovenské akademii věd a poté přešla na Lékařskou fakultu Univerzity Komenského, kde na katedře mikrobiologie a imunologie absolvovala doktorský program. Mezitím odešla na mateřskou dovolenou s prvním dítětem a po krátkém návratu na fakultu nastoupila na druhou mateřskou dovolenou.

„Měla jsem dvě děti, ukončený doktorský program a po změnách v roce 1989 jsem přemýšlela, co dál. Uvědomila jsem si, že nejsem vědecký typ a že mi scházejí vlastnosti, které vědec musí mít. Věděla jsem, že je třeba něco změnit, i když jsem netušila, kam se dál vydat,“ vzpomíná.

Výzvy přišly samy

Právě v době úvah o svém další směřování objevila inzerát firmy Schering-Plough, která hledala medicínské reprezentanty. A protože navíc hledali někoho se zkušenostmi z imunologie, řekla si, že to zkusí. „Přijali mě a tím začala moje kariéra ve farmaceutickém průmyslu,“ podotýká.

V americké farmaceutické společnosti Schering-Plough působila dva roky na pozici medicínského reprezentanta. Práce se jí zalíbila a hodně nového tam poznala: „Naučila jsem se komunikovat s lidmi, zorganizovat si čas a přesně si naplánovat práci. Nikdy jsem nemusela být prodejce, ale musela jsem se při jednání s lékaři naučit argumentovat, aby léky začali používat. Šlo o velmi motivující období, protože farmaceutický průmysl se u nás tehdy silně rozvíjel, všichni byli v tomto oboru nováčky s obrovským nadšením.“

Po dvou letech pak přijala u téže firmy nabídku na pozici produktového manažera. Na starosti dostala portfolio léků na alergii, takže stále měla pocit, že je ve spojení s tím, co studovala. A navíc těžila z toho, že se pohybovala v terénu a viděla, co lékaři potřebují. Na této pozici působila až do roku 1998, kdy ji kontaktovali z německé farmaceutické firmy Ratiopharm. „Hledali ředitele pro Slovensko. Ve výběrovém řízení jsem pozici získala, což pro mě znamenalo ohromný posun. Opět jsem si musela osvojit plno nových věcí, a navíc si vybudovat tým spolupracovníků,“ objasňuje s tím, že se učila za pochodu a neustále vnímala, že nemusí sama vyhledávat nové výzvy, že ony si vždy najdou ji.

Po pěti letech dostala od vedení společnosti nabídku přesunout se do Belgie a vést tam bruselskou pobočku. „Doma jsme o tom s manželem diskutovali a řekli jsme si, že jde o dobrou příležitost vyzkoušet život v zahraničí,“ uvádí.

Život plný cestování

Nakonec se ale situace vyvinula jinak, než zamýšleli. Manžel v Belgii nesehnal odpovídající práci ve svém oboru, a tak Soňa Porubská na začátku každého týdne létala do Bruselu a na jeho konci zpět. „Bylo to velmi únavné, takže jsem se nakonec rozhodla pro návrat. Rodina pro mě byla důležitější,“ vyzdvihuje a dodává, že firma se k ní zachovala fantasticky: „Dali mi zpět moji pozici na Slovensku a k tomu jsem dostala na starost ještě střední a východní Evropu. Z cestování jsem se sice ,nevyvlíkla´, ale šlo naštěstí o kratší služební cesty.“

Ve společnosti Ratiopharm pracovala až do jejího prodeje v roce 2011. „Tehdy jsem si řekla, že jde o impuls posunout se dál. A opět se objevila nová výzva, protože jsem dostala nabídku od společnosti Sandoz, která hledala ředitele pro Slovensko a člověka, který by zajišťoval vstup nových léků na trhy střední a východní Evropy,“ uvádí. Po poměrně krátké době ale z firmy Sandoz odešla. Nikoliv proto, že by byla nespokojená, ale byla velmi unavená z věčného cestování. A v té době přišla společnost Sanofi/Zentiva, jejíž vedení dělalo manažerskou změnu na Slovensku a oslovilo ji, zda by tam nechtěla firmu vést.

Na tuto nabídku kývla z několika důvodů: „Šlo o pozici na Slovensku, tedy doma, a navíc od firmy, která zde na farmaceutickém trhu byla a stále je jedničkou,“ vypočítává. Nejdříve se dva roky starala o generika pro střední a východní Evropu. A když se v roce 2018 společnost Sanofi rozhodla, že se zaměří výhradně na originální molekuly, a firmu Zentiva prodala, zůstala v samostatné společnosti Zentiva, protože vždy tíhla ke generikům. Nakonec ke starosti o slovenský trh přibyla i starost o trh český. Proto dříve, když bylo možné bez problémů cestovat, pracovala každý týden tři dny v Praze a dva dny v Bratislavě. V posledních měsících cestování odpadlo, ale tím víc využívá moderní technologie, díky nimž je v kontaktu se svými spolupracovníky.

Snaha být transparentní

Když má popsat, co se jí v profesním životě stoprocentně osvědčilo, s odpovědí neváhá: „Obklopit se lidmi, kterým můžu věřit. Jsem přesvědčená, že když člověk nevybuduje dobrý tým spolupracovníků, nemůže to klapat. Je třeba si s lidmi takříkajíc sednout. Čím jsem starší, tím víc na to sázím. Už jsem ve věku, kdy si nepotřebuji dokazovat, že jsem velký šéf. Pro mě je důležité, že se blíží doba, kdy půjdu do důchodu, a chci lidem práci odevzdávat, takže je důležité mít kolem sebe spolupracovníky, s nimiž jsme na stejné lodi.“

Přiznává, že v práci zažila i zklamání, že sama možná leckoho zklamala, že prožívala stres a mnohdy kvůli práci i plakala, ale pokaždé se vyplatila snaha sladit tým spolupracovníků. „Vážím si práce každého člověka, protože se všichni navzájem potřebujeme. Snažím se být vůči všem transparentní. Vždy je lepší říct lidem vše otevřeně,“ zdůrazňuje a připojuje krédo, kterým se snaží řídit: „Vylézt na střechu světa je důležité ne kvůli tomu, aby člověka bylo vidět, ale aby sám viděl svět. Když vnímá svět kolem sebe, je schopný nasávat nové poznatky, může se posouvat dál a dokáže komunikovat se svým okolím.“

Trojnásobná dávka štěstí

Sport je pro ni nedílnou součástí života. Vedle plavání, lyžování a cyklistiky se věnuje i běhání, což jí pomáhá udržovat se v kondici i relaxovat. Už 20 let mají s manželem partu kamarádů, s nimiž vyrážejí na cyklistické výlety i na dovolené. „Pokud jde o dovolenou, vždy se snažím si část vybrat v zimě, kdy se věnujeme lyžování. V létě ráda jezdím k moři i na poznávací zájezdy,“ říká a jedním dechem dodává: „Mým největším potěšením jsou ale tři vnučky, tříletá trojčátka Mia, Ema a Sofia, kterým věnuji maximum svého volného času. Jsou to lásky mého života a čas strávený s nimi přináší do mého a manželova života neuvěřitelnou radost a pozitivní náboj.“

Markéta Grulichová

marketa.grulichova@atoz.cz