Přinášíme vám článek z časopisu Pharma Profit 32/2020. Je to ochutnávka originálního obsahu, který najdete každé dva měsíce v tištěném vydání. Nechodí vám časopis? Registrujte se k odběru, abyste nezmeškali ani jedno vydání. Zasílání je pro majitele a vedoucí lékáren zdarma.

Pojďme se na chvíli ještě vrátit do minulého roku. Můžete vyzdvihnout největší změny, které se ve zdravotnictví loni udály?

Začala fungovat, i když zatím nikoli ideálně, protipadělková směrnice. Nicméně z hlediska její implementace jsme na tom v porovnání s ostatními evropskými zeměmi poměrně dobře. Ještě podstatnější pro celý náš zdravotní systém je skutečnost, že se v rámci novely zákona o léčivech schválil lékový záznam pacienta. Poměrně uspokojivě proběhlo dohodovací řízení o úhradách zdravotní péče a do zdravotnictví jde letos historicky největší objem peněz. Také je třeba připomenout, že se loni podařilo realizovat řadu kroků k podpoře primární péče. Považuji za velmi důležité, že se v této oblasti udělalo mnoho práce z hlediska určení role praktických lékařů, ohledně nové možnosti preskripce léků z jejich strany i realizace nových výkonů. Vlastně se úplně nově definovala role praktického lékaře ve zdravotním systému. Určitě stojí za zmínku i fakt, že se kontinuálně pracuje na dalších novelách zákonů, které se mimo jiné týkají například vstupu inovativních léků a léků na vzácná onemocnění do našeho zdravotního systému. Podařilo se nastartovat řešení personální situace ve zdravotnictví díky tomu, že jsme schválili projekt, v jehož rámci se zvyšují finanční prostředky pro lékařské fakulty, které na základě toho pak mohou navýšit své kapacity a přijmout více studentů, a to o patnáct, možná až o dvacet procent. Věcí, které řešíme, je hodně. Mnoho z nich je rozpracovaných, protože jsme teprve v polovině volebního období, a řada hlavních legislativních norem se v současnosti projednává ve vládě nebo ve sněmovně.

A jaké plány máte pro letošek? Co byste chtěl, aby se podařilo realizovat?

Vezmeme-li v úvahu čtyřleté volební období, je rok 2020 z mého pohledu velmi nabitý a zcela zásadní. Letos bychom totiž měli dokončit to, na čem už nějakou dobu pracujeme. Je to jednak nový zákon o elektronizaci zdravotnictví, který šel do připomínkového řízení a který nastavuje pravidla pro sdílení dat elektronické dokumentace v českém zdravotnictví. Jde o velmi důležitý zákon, který chceme letos takříkajíc dotáhnout. Totéž se týká novely zákona o veřejném zdravotním pojištění, která řeší řadu záležitostí, z nichž jako jednu z nejdůležitějších bych jmenoval vstup inovativních léků a léků na vzácná onemocnění do zdravotního systému. Je třeba se také zmínit o důležité novele zákona o zdravotních službách, která řeší celou řadu věcí, jako je například využití dat z národního zdravotnického informačního systému, tedy z Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, ale jsou v něm i body, které se týkají jiných oblastí, ať už jde kupříkladu o definici centra pro duševní zdraví a podobně. Doufám, že se také podaří schválit legislativní úpravu týkající se emergentního systému a rovněž nastartovat nový úhradový mechanismus pro nemocnice, takzvaný DRG Restart. Ve finální fázi je i legislativní norma týkající se odškodnění zdravotní újmy v důsledku povinného očkování.

Velkým tématem na lékárenském trhu bylo loňské únorové spuštění systému ověřování pravosti léčiv. Jeho fungování provázely různé problémy, což vedlo k tomu, že loni platilo takzvané bezsankční období pro případy, kdy lékárník při výdeji nemohl lék ověřit. Od začátku tohoto roku se jede takříkajíc naostro a s tím souvisí i velký zájem lékárníků o to, co se bude dít, když se při ověřování vyskytne takzvaný alert. Jaký postoj ministerstvo zdravotnictví k celé problematice ověřování pravosti léčiv zaujímá?

Myslím, že v tomto směru jsme konstruktivní a nechceme sankcionovat lékárníky za něco, za co nemohou. Víme, že v rámci systému se stále vyskytuje určitá chybovost, která se ale postupem času výrazně snižuje. Nyní se bavíme o chybovosti maximálně v jednotkách procent, což je diametrálně méně než kupříkladu loni na jaře. Proto jsem se také na začátku zmiňoval o našem srovnání s jinými zeměmi. V této oblasti se toho u nás určitě hodně udělalo a systém funguje. Každopádně jsme se dohodli, že ani po Novém roce nebudeme uplatňovat sankce vůči lékárníkům, pokud nemohou lék při výdeji ověřit kvůli technickým problémům, které nejsou na jejich straně, ale jsou na straně výrobců, kteří lék správně nenahráli do systému. Chceme být tolerantní a chceme, aby systém fungoval. Není důvod sankcionovat lékárny za něco, co nemohou ovlivnit. Na tom jsme se dohodli se zástupci Státního ústavu pro kontrolu léčiv, výrobců a dalších. V tomto ohledu mohou být lékárníci klidní, ale samozřejmě musí splňovat všechny podmínky a být zapojeni do systému, aby pravost léčiv mohli ověřovat. I když lék nebudou moci ověřit, chceme, aby ho vydali. Samozřejmě pouze v případě, že pochází od ověřeného distributora.

S velkými nadějemi se očekávalo zavedení lékového záznamu pacienta. Lékárníci ho vítají, ale zároveň poukazují na to, že jeho vyhodnocení a případné následné lékové poradenství představuje nárůst množství jejich práce, tudíž požadují, aby za tuto činnost dostali zaplaceno. Jaký je váš postoj k jejich požadavku?

Představitelé České lékárnické komory (ČLnK) předložili první návrh týkající se výkonu konzultace lékárníka. Je třeba vzít v úvahu, že vše má určité procedurální náležitosti a že každý takový návrh musí projít projednáním v pracovní skupině pro seznam výkonů. Osobně jsem nakloněn tomu, aby takový výkon existoval a byl ohodnocen, ale musí se upřesnit jeho časové podmínky, kde bude poskytován, protože to asi nebude moci být standardně za tárou, ale zřejmě v konzultační místnosti, což nevím, zda bude ve všech lékárnách splněno. Otázek, které bude třeba zodpovědět, je celá řada. A také bude muset být uzavřena dohoda se zdravotními pojišťovnami. Debatu o zmíněné problematice jsme zahájili a byl bych rád, abychom se během letošního prvního pololetí shodli na finálním modelu.

V úvodu jste řekl, že doufáte ve schválení legislativní úpravy týkající se emergentního systému, k němuž zaznívají z lékárenského trhu spíše kritické hlasy. Namátkou uveďme třeba argument, že v návrhu zákona o emergentním systému se neřeší otázka dostupnosti léků pro hospitalizované pacienty, tedy takzvaných žádankových léčiv. Do jaké míry jsou argumenty, které slýcháte, opodstatněné?

Koncem loňského listopadu jsme na toto téma debatovali s prezidentem ČLnK v televizním pořadu Otázky Václava Moravce. Některé jeho argumenty nebyly úplně korektní. Týká se to například toho, jak dlouhý může být výpadek léku, respektive do jaké lhůty má výrobce obnovit jeho dodávku na trh. V pořadu zaznělo, že dnes je tato lhůta 90 dnů a my do návrhu zákona dáváme lhůtu 120 dnů, což je ale mylná informace, protože aktuálně v zákoně žádná taková lhůta uvedena není. To znamená, že pokud je dnes výpadek léku na trhu, může být klidně rok, protože výrobce nemá povinnost do určitého období jeho dodávku na náš trh obnovit, tudíž ho ani nemůžeme nijak sankcionovat. Do novely zákona zavádíme lhůtu 120 dnů zcela nově. Lékárníci původně chtěli, aby lhůta byla pouze šedesátidenní, což podle mého názoru není uskutečnitelné. Musíme si uvědomit, jaké jsou reálné možnosti při obnově výroby. Původně jsme do novely zákona dali lhůtu 180 dnů, pak jsme ji upravili na zmíněných 120 dnů. Myslím si, že je dobře, že vůbec poprvé bude taková povinnost výrobcům uložena. A povinností je v zákoně celá řada. Zákon podle mého názoru principiálně určuje jasnou odpovědnost výrobce za dodání léku. Pokud bude lék dostupný a nebude výpadek v distribuční síti, výrobce bude zodpovídat za to, že ho pacient v případě potřeby obdrží.

Kritici také argumentují tím, že kvůli zavedení emergentního systému bude muset jít pacient, aby svůj lék dostal, do lékárny dvakrát.

To už často dělá i dnes, ale s tím rozdílem, že se v řadě lékáren ke svému léku vůbec nedostane. To by se mělo díky emergentnímu systému změnit. Pokud bude lék v distribuční síti, což bude zřejmé, protože zákon bude ukládat i povinnost transparentně zveřejnit, kterému distributorovi výrobce lék dodal, a lékárna ho nebude moci získat standardní distribuční cestou, nastupuje povinnost výrobce, a to pod sankcí, do jakékoliv lékárny v ČR lék do dvou pracovních dnů dodat. Navíc zákon také upravuje tolik diskutovanou problematiku reexportů. V tomto ohledu vycházíme ze slovenského modelu. Slovenská ministryně zdravotnictví se o tamním emergentním systému vyjadřuje pochvalně. Mluvil jsem i s prezidentem Slovenské lékárnické komory, který jeho fungování obecně také hodnotil pozitivně. Proto mě trochu překvapují negativní reakce u nás. Možná jsou zapříčiněny malou informovaností. Třeba debaty o tom, kolik bude celý systém lékárníky stát, nejsou na místě. Na Slovensku emergentní systém přinesl kladné výsledky, snížil nedostupnost léčiv, takže věřím tomu, že i u nás povede ke stejným výsledkům.

Když už poukazujete na malou informovanost, pojďme se ještě vrátit k argumentu, že zákon neřeší dostupnost takzvaných žádankových léků. Můžete se k tomu vyjádřit?

Pokud jde konkrétně o tyto léky, je třeba vzít v úvahu, že na základě našich zkušeností i dat, která má k dispozici SÚKL, se nedostupnost léků dnes týká primárně léků na recept. U léků žádankových problém skutečně není nebo je minimální. Navíc na rozdíl od eReceptů nejsou žádanky elektronizovány, což situaci také trochu komplikuje. A priori nejsme proti nějakým úpravám v návrhu zákona, ale musíme prodiskutovat, jestli by emergentní systém u žádankových léků byl technicky vůbec proveditelný. Každopádně ale zastávám názor, že v současnosti je problém hlavně u léků levnějších. Pravě kvůli tomu, že jsou tak levné, u nich existuje incentiva vyvézt je a nikoliv dodat do tuzemských lékáren. U drahých léků taková motivace není. V zákoně, byť nevyřeší veškerou nedostupnost léčiv, hlavně například při výpadku ve výrobě, ale nejsou řešeny pouze reexporty a povinnost výrobce dodat lék do lékárny, je-li v distribuční síti, ale jsou tam ošetřeny i možnosti dovézt lék, který nahrazuje léčivo ve výpadku, a stanovit jeho dočasnou úhradu, která je vyšší, aby byla motivace pro výrobce lék importovat. Nebo také možnost propustit lék, který by jinak z formálních důvodů nemohl být na trh dodán. To jsou všechno opatření, jak zajistit vyšší dostupnost léčiv na tuzemském trhu.

Sám připouštíte, že zákon nemůže vyřešit veškerou nedostupnost léčiv, tedy zejména tu, která je zapříčiněna výpadky ve výrobě, které nejsou ojedinělé a postihují nejen tuzemský trh. Co s tím?

Tento problém by se měl řešit na úrovni celé Evropské unie, protože jde o evropskou strategickou záležitost. Řešíme strategické zásoby ropy, zemního plynu a podobně, takže by Evropa možná měla definovat, že léky jsou také strategická komodita. A pokud dnes necháváme výrobu na jednom místě v Indii nebo v Číně, je to z hlediska dostupnosti léků strategický problém pro celou Evropu. Už jsem o tom mluvil s resortními kolegy v rámci Visegrádské čtyřky. Nedávno jsem byl v Dánsku, kde jsem také o lékové problematice mluvil s tamním ministrem zdravotnictví, protože i tam mají problém s nedostupností některých léků.

Jaký je váš názor na zavedení jednotných doplatků za léky, po kterém někteří lékárníci volají se zdůvodněním, že jsme jediná země, která má doplatky rozdílné?

Je to jako se vším – má to svá pro a proti. Ano, část pacientů, ale domnívám se, že jde o menší část, dnes může provozovat takříkajíc doplatkovou turistiku po lékárnách. Ale jsem přesvědčen, že větší část ze současného systému profituje a pacienti jsou schopni dosáhnout na léky, které žádný doplatek nemají. Věřím tomu, že kdybychom zavedli pevné doplatky, jak si někteří představují, že by se pak všem zvýšily. Opravdu by se mohlo stát, že na některý lék, u něhož je dnes doplatek nulový, by se poté doplácelo i několik stokorun. Na jednu stranu bychom pevnými jednotnými doplatky nastolili jistotu, že pacient bude doplácet všude stejně, ale na straně druhé to má i stinnou stránku v podobě toho, že řadě pacientů by se léky možná i výrazně mohly zdražit, což se mi třeba u chronicky nemocných nezdá jako nejlepší cesta. Současný systém se nastavil už v 90. letech minulého století a tehdy, myslím, to tak lékárníci dokonce chtěli. Postupem doby se trh samozřejmě proměnil, fungují zde řetězce a podobně. Nicméně stále opakuji, že záležitosti v podstatě soutěžní a konkurenční nemá řešit ministerstvo zdravotnictví, které má na starosti zajištění dostupnosti lékárenské péče pro pacienty a její kvalitu. Záležitosti konkurenčního charakteru by nejspíš měl řešit antimonopolní úřad. Pro nás je důležité, aby péče byla dostupná a aby pacienti nebyli zásadně poškozeni tím, že najednou budou mít o stovky korun vyšší doplatky za léky.

Zejména v posledních letech začali tuzemští lékárníci zavádět ve svých lékárnách nejrůznější služby, jako je například měření plicního či cévního věku, selfmonitoring diabetu a podobně. Jaký postoj k tomuto trendu ministerstvo zaujímá?

Poprvé v historii jsme založili pracovní skupinu pro lékárenskou péči, v níž jsou všichni zástupci farmaceutů. Je pravda, že názory lékárníků jsou často heterogenní, ale diskutujeme se všemi a z této debaty by mělo vzejít nějaké jednotné stanovisko. Dokážu si třeba představit, byť zatím debata o tom není jednoduchá zejména s některými lékaři, že by v lékárnách mohlo probíhat základní očkování, například proti chřipce, proti níž je u nás ve srovnání s jinými státy proočkovanost stále dost nízká. Víme, že z pohledu vakcinologů není toto očkování vyloženě rizikové, takže by v lékárnách mohlo být poskytováno. Postupoval bych ale po dílčích krocích. Je také pravda, že každý by měl ve zdravotním systému hrát svou roli. Služba může být v lékárně jakýmsi doplňkem, určitým nadstandardem, ale spíše dejme lékárníkům možnost poskytovat konzultace v rámci lékového záznamu, aby maximálně využili to, co studovali a v čem jsou experti. Dejme jim tedy větší prostor například v poradenství ohledně lékových interakcí, tam jim případně zaplaťme více peněz, ať skutečně uplatňují svou vysokou odbornost. Spíše bych šel touto cestou a další služby bych bral jako doplňkové, ale rozhodně bych na tom lékárenství a jeho financování nestavěl.

V souvislosti s touhou farmaceutů po zavedení služeb a reformě lékárenské péče upozornil pan náměstek Vrubel, že reforma nemůže být realizována izolovaně po jednotlivých oborech, ale že vše na sebe musí navazovat. Určité kroky v rámci reformy primární péče jste začali realizovat. Když nebudeme brát v úvahu zmíněné lékové poradenství, počítáte v rámci reformy primární péče s nějakými změnami na straně lékárníků?

Přiznám se, že v rámci primární péče zatím řešíme roli praktického lékaře. O lékárenství jsme zatím blíže nejednali. Jak už jsem ale řekl, dokážu si představit, že v lékárnách, kde pro to budou mít vhodné podmínky, může být poskytováno nějaké základní očkování i určitá forma edukace diabetiků a podobně. To si myslím, že by svůj smysl v rámci systému mělo, ale znovu říkám, že je nezbytné vzít v úvahu i to, co lékárníci zvládnou. Aby se na ně nenaložilo tolik činností, že pak nebudou mít čas se věnovat tomu, pro co jsou v systému určeni. Ano, můžeme se bavit o některých nových možnostech, ale v rozumné míře.

Lékárnická komora usiluje o uzákonění podmínek pro vznik nových lékáren. Plánujete něco takového?

Ne, nemyslím si, že cesta je vytvořit nějaké technokratické opatření, které bude určovat, kde tady lékárna být může a kde nikoliv. Možná se na to dívám spíš očima spotřebitele, jenž je určující v tom, že si vybere lékárnu, která mu vyhovuje a která mu nabídne lepší služby. A ta, která kvalitní nebude a nebude mít klienty, v systému nepřežije, takže bych nebyl pro to, aby se určovalo, že někde vznikne lékárna, bude mít monopol a v okolí nesmí vzniknout žádná další. Ano, asi by to byl přínos pro lékárníky, a chápu, proč to chtějí, ale nevidím v tom úplně přínos pro spotřebitele.

Ve svém videopozdravu natočeném pro účastníky loňského kongresu Pharma Profit v Olomouci jste mluvil o tom, že lékárny dostanou v roce 2020 navíc 420 milionů korun. Tehdejší prezident ČLnK to ihned na kongresu rozporoval a vyjádřil se v tom smyslu, že se bude jednat maximálně o poloviční částku. Můžete se k tomu vyjádřit?

Uvedená částka je stejně jako u ostatních segmentů podložena propočty. Navýšení u lékáren je primárně dáno zvýšením hodnoty signálního výkonu a také novým výkonem v podobě digitalizace listinných receptů. U tohoto výkonu se počítalo s částkou 10 Kč za recept, ale zvýšili jsme ji na 12 korun, což pak se vším všudy dalo zmíněných 420 milionů korun. Vím, že komora výši částky zpochybňuje. Uvidíme, jaká bude realita, ale ve svých propočtech, a to nejen u lékáren, se nijak výrazně nemýlíme, protože samozřejmě vycházíme i z dat zdravotních pojišťoven. Pochopitelně určitý otazník visí nad tím, kolik nakonec bude listinných receptů, které bude třeba digitalizovat. To ukáže až praxe. Předpokládáme, že v systému jich je stále pět procent, ale těžko nyní říct, kolik to bude přesně, také se to bude lišit v jednotlivých lékárnách, ale rozhodně odchylka nebude tak velká, aby způsobila, že místo plánovaných 420 milionů půjde do lékárenství o polovinu méně.

V souvislosti se zmínkou o penězích by mě zajímalo, jak se díváte na přání lékárníků změnit způsob jejich odměňování a zavést například takzvanou dispenzační taxu?

I odměňování je předmětem debat v pracovní skupině. Už pro tento rok chystáme nějaké změny v obchodní přirážce, kdy chceme zafixovat její určitou část pro lékárny. To uděláme pomocí cenového předpisu a jistou představu o tom už máme. A pokud jde například o zavedení dispenzační taxy, je to už větší změna, kvůli níž je nutné změnit zákon. Nejsem a priori proti, ale je potřeba specifikovat, jak by dispenzační taxa měla být nastavena. Debatuje se o tom a věřím, že během letošního roku by se diskuse mohla ukončit. Samozřejmě vnímám, že současný systém odměňování není optimální, že už se svým způsobem vyčerpal, a proto se snažíme najít nějaké nové modely. Je to i můj osobní cíl, abychom se během tohoto roku v expertní skupině na změně dohodli.

Když mluvíte o cíli v podobě dohody, nutně mě napadá, že zrovna u lékárníků mohou být jednání poměrně problematická, protože nevystupují zrovna jednotně. Existuje více skupin, z nichž každá prosazuje svou, což pak v důsledku leckdy poškodí celý lékárenský trh. Co byste lékárníkům v tomto ohledu poradil a vzkázal?

Říkal jsem to už na loňském sjezdu lékárnické komory, že když jednotlivé skupiny najdou společnou řeč, bude i pro nás jakékoliv jednání jednodušší. Pokud totiž máme jednat s různými skupinami, z nichž některé – jako například Vaši lékárníci – jsou v podstatě uměle vytvořené, je to komplikované a shody se skoro nelze dobrat. I proto jsme založili pracovní skupinu, kde se u jednoho stolu scházejí zástupci nezávislých lékárníků a řetězců, a stále na ně apeluji, že musí najít společného jmenovatele, s nímž půjdou na jednání. Věřím, že byť má každý jiné zájmy, základní shoda se dá najít. To je můj hlavní vzkaz. Věřím, že díky volbě nového představenstva komory, kde jsou zastoupeni i nemocniční lékárníci a zástupci lékárenských řetězců, se určitá roztříštěnost zájmů sjednotí a jednání nebudou tak komplikovaná.

Markéta Grulichová

marketa.grulichova@atoz.cz

Dostupnost zdravotní péče je u nás velká

„Leckdo sice poukazuje na hrozbu nedostupnosti lékárenské péče, ale dostupnost zdravotní péče je u nás velká včetně péče lékárenské. Síť lékáren je zde hustá, což je podloženo analýzami, které jsme dělali společně se zdravotními pojišťovnami, když jsme se rozhodli, že vytvoříme fond na podporu jedinečných vesnických lékáren. Sice v této podpoře pokračujeme, protože jistý smysl dává, ale musíme si uvědomit, že se bavíme o bonifikaci pro jedinečné lékárny, které jsou od sebe v dojezdové vzdálenosti 10 až 15 minut. Za této situace opravdu nelze mluvit o hrozbě nedostupnosti lékárenské péče.“

Adam Vojtěch

Dva roky ministrem

Vystudoval právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a zároveň na téže univerzitě absolvoval i mediální studia na Fakultě sociálních věd. V době studií také absolvoval roční stáž na University College Dublin, National University of Ireland. V roce 2018 získal titul Master of Healthcare Administration na pražském Advance Healthcare Management Institute.

Po ukončení vysokoškolských studií působil jako právník ve společnosti MAFRA. V období 2014 až 2017 byl tajemníkem ministra financí pro oblast zdravotnictví. Od října 2017 je poslancem Parlamentu ČR, zvolen byl v Jihočeském kraji jako nestraník za hnutí ANO. Ministrem zdravotnictví ho prezident republiky jmenoval 13. prosince 2017.