Narodit se o pár let později, asi by dnes pracovala jako lékařka. Dětství ale prožila Ing. Pavla Cihlářová, ředitelka společnosti GS1 Czech Republic, za totality, což představovalo určité limity. K práci spojené se zdravotnictvím se ale nakonec svým způsobem dostala.

O svém dětství mluví rodačka z Klatov s humorem, i když o veselý příběh tak úplně nejde. „Můj tatínek byl lékař a pracoval v nemocnici, kam jsem za ním často chodila. Připadala jsem si tam jako doma i proto, že v šesti letech jsem byla půl roku hospitalizovaná. Může to znít zvláštně, ale svým způsobem se mi v nemocnici líbilo. Nebylo to pro mě neznámé prostředí, tatínek mě mohl každý den navštěvovat, a navíc jsem kvůli hospitalizaci nemohla nastoupit do 1. třídy, což mi ostatní děti záviděly. Prostě zdravotnictví se mi dostalo pod kůži, takže jsem si přála v něm také pracovat,“ vypráví. Mělo to ale háček. Její rodiče nebyli členy komunistické strany a dávali najevo, že do ní vstoupit nehodlají, a navíc chodili do kostela. Mohla tedy chtít leccos, ale jen máloco šlo kvůli kádrovému profilu splnit.

Bez razítka neměla šanci

Vždy se učila dobře a už od základní školy ji bavila matematika a přírodopis. Kromě toho navštěvovala plno kroužků, učila se německy a závodně se věnovala lehké atletice. Když bylo jasné, že kvůli kádrovému profilu nemá šanci se dostat na gymnázium, chtěla jít na zdravotnickou školu, aby si alespoň takto mohla splnit přání pracovat ve zdravotnictví. „Tatínek ale byl rezolutně proti kvůli tomu, že jde o těžkou práci. A tak jsem nakonec šla na střední ekonomickou školu, na kterou jsem se naštěstí dostala,“ popisuje.

I tu zvládala bez problémů. „Přestože jsem byla na ekonomce, chtěla jsem si podat přihlášku na medicínu, kterou mi ale ve škole s ohledem na rodinné zázemí nepotvrdili – a bez patřičného razítka jsem tam přihlášku poslat nemohla,“ říká a doplňuje, že proto to šla zkusit na Vysokou školu ekonomickou, kde se na ni usmálo štěstí. „Mluvila jsem plynule německy, a tak jsem se hlásila na zahraniční obchod, protože jsem ve své naivitě netušila, že na něj nemám šanci se dostat. Přijímací zkoušky jsem sice udělala dobře, ale na zahraniční obchod mě pochopitelně nepřijali. Tehdy se ale na škole otvíral nový obor s názvem ekonomické informace a kontrola, který se zabýval výpočetní technikou, kalkulacemi a statistikou, tedy šílenými vědami, které nikdo nechtěl dělat. A tak na něj sháněli lidi. Dá se říct, že se tam dostal ,odpad´, tedy uchazeči, kteří udělali dobře přijímačky, ale na původně vybraný obor se nedostali. A to byl i můj případ,“ vysvětluje.

Když zapracuje náhoda

Když popisuje dobu studií a hledání prvního zaměstnání, říká: „Po příchodu do Prahy jsem začala hrát softball, při němž jsem poznala manžela. Vdávala jsem se ještě během studií a školu jsem končila s už dvouletým synem. Pak jsem byla ještě rok na mateřské dovolené a měla jsem čas přemýšlet, co by se mi líbilo dělat.“

V té době bydlela na Vinohradech, kde náhodou nedaleko sídlila pobočka Početnické organizační služby (PORS). Šlo o celostátní instituci, která zpracovávala veškerá maloobchodní data. Z nich se pak dělaly reporty pro ministerstvo obchodu. Přiznává, že si tuto firmu vybrala, protože měla pocit, že bude ve spojení s výpočetní technikou, a navíc s ohledem na péči o malé dítě bylo výhodné, že pracoviště měla blízko bydliště.

„Po nástupu jsem měla na starosti zpracování dat a podkladů pro různá ministerstva. Šlo o práci docela zajímavou,“ podotýká a se smíchem připojuje, že PORS byla i za socialismu poměrně inovativní organizace, která zakoupila jeden z prvních stolních počítačů s tak velkou kapacitou paměti, že na něj musela získat povolení od ministerstva obrany. Právě v PORS narazila na první pokusy s elektronickou výměnou dat (EDI). „Po roce 1989 mě PORS i díky mé znalosti němčiny poslal do Německa na školení ohledně komunikační normy UN/EDIFACT. Měla jsem štěstí, že jsem tento kurz absolvovala a získala certifikát odborníka na EDI komunikaci. To mě přivedlo do kontaktu se společností GS1 Czech Republic, která se tenkrát ještě jmenovala EAN Czech. Byla to tehdy malá organizace, jejíž ředitel se spojil s mým nadřízeným, protože hledal někoho, kdo mu naprogramuje databázi na zboží s proměnnou hmotností. Začaly sem totiž přicházet první řetězce a bylo třeba kvůli EAN kódům tyto databáze vytvořit. A to byla moje první práce pro tuto firmu,“ objasňuje.

Nejdřív retail, pak i zdravotnictví

V roce 1995 dostala nabídku přejít do společnosti EAN Czech. Nejdřív tam působila na pozici EDI manažera, od roku 2004 byla zástupkyní ředitele. Této firmě je od té doby věrná, i když nyní má jiný název. „V roce 2005 se tehdejší evropská část EAN spojila s americkou UCC, takže pak už se firma nemohla jmenovat European Article Numbering (EAN), a nově vzniklá globální organizace dostala název GS1. Po transformaci na globální úrovni se totéž realizovalo na úrovních národních. V roce 2006 tak vznikla společnost GS1 Czech Republic, jejíž ředitelkou jsem se v témže roce stala,“ říká.

Ačkoliv nejdříve se EAN kódy prosadily v retailu, později se objevily i ve zdravotnictví. „Naše organizace se standardizaci ve zdravotnictví věnuje na globální úrovni už minimálně dvacet let, na národní úrovni intenzivněji posledních téměř deset let. Například ve standardním značení léků máme dlouhou tradici. Již v polovině 90. let minulého století prosadili u nás identifikaci pomocí EAN kódů velcí distributoři. EAN byl dlouhá léta součástí registračního procesu Státního ústavu pro kontrolu léčiv. To způsobilo, že většina léků prodávaných v ČR nesla lineární čárový kód,“ popisuje a dodává, že v lékárnách se EAN kód ale většinou přelepoval štítky s cenou: „Dnes se nám tato ne zcela správná praxe trochu vrací. Standardní identifikaci nikdo prakticky příliš nevyužíval, tudíž nebyla ani žádná významná kontrola správného provedení nebo obsahu kódu. A tak se často až nyní s příchodem evropského systému pro ověřování pravosti léčiv ukazují některé léta zažité chyby ve značení.“

Když má říct, čím je zdravotnictví z hlediska využití standardů GS1 kódů specifické, uvádí, že je v něm daleko komplikovanější logistický řetězec než v retailu a daleko větší vliv regulací, zejména u státem řízených institucí. „V retailu a logistice přicházejí snahy o zefektivnění nejenom logistických procesů zpravidla od velkých hráčů. To ve zdravotnictví není. Z tohoto pohledu jsou farmaceutičtí výrobci asi nejdál, tlačí na efektivitu a inovují. Zdravotnická zařízení teprve v poslední době cítí tlak, aby byla efektivní a postupně modernizovala svoje procesy. Myslím, že pozitivní roli sehrává i evropská legislativa, která zavádí vedle ověřování pravosti léčiv také standardní identifikaci zdravotnických prostředků a sledovatelnost obecně. Věřím, že toto všechno budou přínosné podněty pro celý sektor a že spolu s dalšími prvky elektronizace a digitalizace povedou ke zlepšení efektivity zdravotnictví,“ říká.

Volný čas zasvěcený sportu a přírodě

„Vždy jsme dovolenou trávili někde v přírodě. Nejdříve jsme jezdili na chatu k rodičům, pak jsme si pořídili chalupu na Šumavě, kde trávíme prakticky veškerý volný čas. Celý život mám blízko ke sportu, věnovala jsem se atletice, později jsem hrála softball a kvůli synům jsem začala trénovat baseball. To znamenalo, že jsem trávila spoustu času na hřištích a prakticky všechnu dovolenou na soustředěních a turnajích,“ popisuje. Synové už odrostli, a tak aktuálně pracuje pro baseballový klub Kotlářka Praha jako předsedkyně jeho výkonného výboru.

Kvůli své práci musí hodně cestovat, takže ve svém volnu po něm netouží, a za ideální považuje dovolenou na šumavské chalupě v přírodě: „Moc ráda vařím a peču, ale jinak se snažím trávit čas hlavně venku. Chodím na houby, pracuji na zahrádce a jezdím na koni, což je moje velké hobby, které mě nabíjí ohromnou energií.“

Markéta Grulichová

marketa.grulichova@atoz.cz

Článek v plném znění najdete v časopisu Pharma Profit 31/2019.